Když se mi konečně podařilo aspoň nějak rozjet, přišla jsem si jako dítě, co sedí na kole poprvé v životě. Všichni kolem se mi smáli a ptali se mě, jestli náhodou nepotřebuju cvičné kolečka. A já jsem jim samozřejmě řekla že ne, i když muselo být nad slunce jasné, že jsem v té chvíli potřebovala tak patery. No nic, chvilku jsem jezdila/ šoupala nohama po rovině, ale nakonec jsem se do toho konečně dostala. A mohli jsme vyjet. Tím se dostáváme ke druhé části příběhu.

Výlet do lesa

Dobře, les to úplně nebyl, to je jenom pro dramatický efekt. Byla to obyčejná asfaltová cesta mezi stromama. No ale kořeny si občas nedají říct a rostou si, kde se jim zachce. A jeden rostl tak, jako by jeho jediný cíl v životě byl mi vymlátit zuby. To se sice nestalo, ale z toho salta přes řídítka mám parádní odřeninu. Příště si radši vezmu chrániče. Do cíle jsme ale k velkému překvapení všech zúčastněných dojeli v jednom kuse. A světe div se, docela jsem si to užila.

A co dál?

No závodník v Tour de France ze mě rozhodně nebude, ale kolo určitě vytáhnu častěji. Už teď hledám pořádné dresy, abych mohla na kole aspoň dělat parádu, když už nic jiného. Taky jsem sundala tenisky a pořídila si boty přímo na kolo. Konkrétně cyklo tretry MTB Northwave. Ani nevíte, o kolik lepší s nimi ta jízda je.

 

Pokud nevíte, jestli jezdit, nebo nejezdit - říkám vám, rozhodně jezdit.